Nadační fond Rytmus

Pomáháme žít běžný život
lidem s postižením

Úvod >> Jakub

Jakub

Jmenuji se Jakub Tomeš, je mi 26 let, mám rád hudbu, filmy, historii, cestování, četbu, turistiku, občas celkem rád sportuji. Co konkrétně mne přivedlo k asistování, nevím zcela jistě. Na úplném začátku v tom asi dost velkou roli hrál nepříliš ušlechtilý důvod – potřeboval jsem práci.

Předtím jsem pracoval jako asistent pedagoga v mateřské škole ve ‘‘speciální‘‘ třídě, v létě jsem jezdil na dětské tábory jako praktikant a jako vedoucí, miluji cestování a poznávání nových kultur a lidí z různých prostředí, s různým zázemím, takže jsem věděl, že práce s lidmi mě docela baví a naplňuje, a když můžu lidem ještě navíc i trochu pomoct, tím lépe. Po velmi nepříjemné zkušenosti práce v kanceláři na reklamačním oddělení jsem uznal, že pokud si chci zachovat zbytky svého zdraví a úplně se nezbláznit, budu se asi muset vrátit k práci, ve které vidím já sám nějaký smysl. Asistuji cca rok a půl a za ten rok a půl se leccos změnilo nejen v mojí práci, ale i v životě.

Na začátku jsem začínal s jedním klientem – dospělým mužem, co zrovna začínal studovat vysokou školu. Co mne hned první den zarazilo, byl fakt, jak moc může jeden schod nebo jeden zvýšený patník člověku ovlivnit jeho každodenní fungování. Taky mě zarazilo, jak se k vám lidé chovají hezky, když vezete někoho na invalidním vozíku. Zároveň taky ale, že se tak chovají k vám, ale ne nutně k tomu člověku na tom vozíku. Po nějaké době jsem si zvykl na leccos, ale přesto nemůžu říct, že se vším souhlasím a nic to se mnou nedělá. Nyní pravidelně asistuji u 5 lidí, jsem zaměstnaný na plný úvazek a práce mě pořád ještě baví a mám stále chuť se učit nové věci a posouvat se profesně dále, což je u mě poměrně neobvyklý jev. Díky mému vedení je mi umožňováno se účastnit školení, seminářů, volnočasových aktivit, výletů jak v ČR, tak i v zahraničí. Díky své práci jsem poznal neuvěřitelně zajímavé a inspirativní lidi, kteří mne jako člověka posunuli blíže k sobě samému a začal jsem si více uvědomovat, na kterých hodnotách mi v životě opravdu záleží. Uvědomil jsem si rovněž, že když vaší prací tyto hodnoty následně prostupují, člověk je tak nějak spokojenější a klidnější.

Práce asistenta je taky hrozně fajn v tom, že ani jeden den, kdy asistujete, není stejný. Pořád se něco děje, pořád musí člověk reagovat na nové věci, pořád se učíte něco nového, dostanete se na místa, kam byste se normálně nikdy nemuseli dostat, poznáváte nové lidi, zjišťujete, jak žijí, dostáváte se do prekérních situací, ze kterých máte radost, když je vyřešíte a hlavně se naučíte, že všechno se nějak dá vymyslet, hlavně když je vůle. Já vnímám asistenci jako lekci, která byla pro mne absolutně k nezaplacení.

Lidi s postižením jsem nikdy nevnímal jako někoho, kdo je opravdu podstatně jiný. Vždycky jsem byl přesvědčený, že i když vypadáme jinak, žijeme v úplně jiné každodenní realitě, máme odlišné potřeby, tak v jádru jsme stejní. V tomhle mne moje práce každý den jenom utvrzuje. Jde ale vidět, že se spousta lidí stále téhle formy ‘‘jinakosti‘‘ trochu bojí a nejsou si jistí, jak s lidmi s postižením jednat. A přitom to vlastně není žádná věda. První krok může být to jenom zkusit. Jednou, když jsem asistoval klientovi na jeho chalupě v malém městě v Krkonoších, potřeboval jsem zajít do obchodu na nákup. Protože cesta zpátky byla do dost příšerného kopce a mně se vážně nechtělo, půjčil jsem si jeho elektrický vozík a cestu jsem absolvoval na něm. Po cestě jsem cítil pohledy lidí, které když jsem opětoval, tak se rychle odvracely pryč. Jenom některé děti se na mne nepřestávaly usmívat. Před obchodem za mnou přišel malý kluk a ptal se mě, jak rychle vozík jede. Přiběhla za ním maminka a rychle mu řekla, ať mě neotravuje. Když jsem se z vozíku zvedl a řekl, že se nic neděje, lidé nezačali křičet zázrak, nezačali omdlévat a vyhazovat ruce k nebi. Paní jenom řekla klukovi větu: ‘‘Promiň, já myslela, že je pán postižený.‘‘ Je to jenom jedna zkušenost s jedním člověkem, ale přesto cenná, protože vidím, že jakýkoliv handicap vidí spousta lidí stále jako tabu.


Publikováno v rámci probíhající kampaně Asistujeme.cz, kterou pořádá pražská organizace Asistence. Průběžně vycházejí příběhy lidí asistujících lidem s postižením. Cílem je rozšířit povědomí o osobní asistenci a propojit organizace z celé České republiky s potenciálními asistenty a asistentkami.

Zpět